Zamyšlení na 4. adventní týden

Svíce, které se nacházejí na adventním věnci, jsou často vnímané jako symbol časového období. Při zapalování nové svíčky si říkáme už jenom čtyři, tři, dva nebo jeden týden a jsou Vánoce. Ale je toto jejich jediným cílem? Co když slouží pro něco většího? Možná by nám mohly posloužit jako pilíř pro duchovní život? Pilíř, na který, když se podíváme, tak v nás vyvolá nějaký ohlas, k přehodnocení určité oblasti duchovního života. Dnes, u zapalování poslední svíčky, bych vás chtěl pozvat k zamyšlení se nad jednou známkou duchovního pokroku, o které se moc nemluví. Je to známka, která je důležitá jak pro jednotlivce, tak i pro farní společenství. Tou známkou je pohostinnost. Co je to pohostinnost? To není jenom něco navenek, stůl plný jídla a pití. Pohostinnost může mít i duchovní rozměr, otevřenost pro něco nového. Učit se vnímat toho kdo přichází, jako Božího posla. Velikým vzorem je Abrahám – otec víry. On přijal tři hosty do svého obydlí a doslechl se od nich úžasnou zprávu, že za rok bude mít syna. Mohl je nechat jít dál, ale obral by sebe samého o naději na vlastní potomstvo.  To stejné se ukazuje v evangeliu. Panna Maria přijala poselství od někoho, kdo byl jiný. Nečekala ho, zaskočil ji, ale jeho poselství jí změnilo život. Od té chvíle se stala prvním svatostánkem – nosila fyzicky Boha pod svým srdcem. Vlastnost přijímat a nepohrdat těmi, kteří přicházejí silně vtlačila i do výchovy svého Syna. Jak to víme? Ježíš nikdy nikoho neodehnal. Dokonce mu bylo vyčítáno, že je přítel celníků a hříšníků. (Mt 11, 19). Jak jsi na tom ty? Přijímáš, nebo odmítáš toho co přichází?

Jsem smutný, když poslouchám životní příběhy lidí a oni mi řeknou – já jsem do kostela nechodil/a, protože jsem vykonal/a toto a tamto, a lidé mi řekli, že pro takové, jako jsem já, kostel není, nebo takový/á, jako jsem já do kostela nepatří. Jak zvláštní paradox. Člověk, který se nazývá křesťan (chce žít podle Krista), je v úplném rozporu s Ježíšovým jednáním! Může takový člověk o sobě říct, že křesťanem je?

Kolikrát hledáme a ptáme se sami sebe, jestli koná Bůh i v naší době, jestli jsou nějaké důkazy? Není snad právě toto tím největším důkazem? Člověk, kterého minulost známe, člověk, který žil bez Boha, najednou ho hledá, a navíc je ochoten, navzdory naším předsudkům, vstoupit do kostela? Chceme ještě něco víc?

Učme se pohostinnosti, otevřenosti k těm, kteří přicházejí, aby se nám jednou nestalo, že odmítneme samého Krista.