2. neděli postní, 3. a 4. příkaz

3. Přikázání: „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci…“ (Ex 20, 8 – 10).

U tohoto příkazu se musíme zastavit s otázkou: proč křesťané slaví neděli, když židé – náboženství, ze kterého křesťanství pochází, slaví sobotu. Ano, je to pravda. Bůh ve SZ mluví o sedmém dni o sobotě. Samotný název, křesťané, vypovídá o tom, že nejsme židé a naše pojmenování pochází od Krista. Takže slavením neděle vyjadřujeme jasný postoj, Ježíš je Bůh. Tedy on může změnit zákon. Navíc největším dnem pro křesťany je neděle, protože připomíná událost, kterou Ježíš dokázal své božství, zmrtvýchvstání.

Účast na ekumenické bohoslužbě nenahrazuje nedělní povinnost.

Jednou za rok se vyzpovídat a přijmout oltářní svátost.

Které jsou přikázané svátky v české republice.:

1. 1. ledna – Panny Marie Bohorodičky,
2. 25. prosince – slavnost Narození Páně.

V neděli se nedělá. Nejenom, že nevykonávám těžkou práci, nenutím k ní ani své děti. Nejenom, že nevykonávám těžkou práci, ale snažím se i o zachování nedělního ticha v domácnosti. I když to dělá pračka, neperu. Nechodím na nákupy, jenom v nutných případech.

Soustavně přicházím na mši pozdě nebo dřív odcházím.

Nepřipravuji se na mši.

Vetší část mše myslím na něco jiného.

Přistupuji ke sv. přijímání s vědomím těžkého hříchu.

Nevěřím, že v eucharistii je přítomen Ježíš.

Přijímám neuctivě a neděkuji po sv. přijímání.

Neobléknu si něco hezkého abych zvýraznil nedělní setkání se s Bohem v kostele. Neudělám z neděle slavnost.

Na mši mluvím s druhými. Nedávám pozor.

Neobědváme společně jako rodina, resp. nepomodlíme se před jídlem.

Nepopovídám si s manželem/lkou ani v neděli.

Celý den jsem u televize.

Nečtu náboženskou literaturu.

Nezachovávám páteční půst, zdrženlivostí od masa nebo nějaký jiný skutek.

Na popeleční středu nebo na velký pátek jsem jedl maso.

Nedodržuji eucharistický půst, to znamená nepřijímám žádnou potravu jen vodu hodinu před sv. příjímáním. Léky je možné užít.

Neukazuji dětem, že mše není důležitá?

Nahradím účast v sobotu věčer?

 4. přikázání. Jak zní? Cti svého Otce a svou matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

Z tohoto přikázání zaznívá jedno velké překvapení. Slovo, na kterém spočívá, není slovo poslušnost, ale slovo úcta. A Bůh se staví do jakési role učitele a hned vysvětluje proč. Odpovědí je slovo život. Cti, abys dlouho žil. Nechci vám teď povídat o tom, že když budete ctít rodiče, tak budete žít do 200 let. Není to pravda, ale je překvapením, že úcta otevírá cestu k životu. A jsem si jistý, že i k věcnému životu. Úcta není něco vlitého. Na vysvětlení: úcta ≠ strach. Úctě se člověk musí naučit odkoukáním: když chceš, aby tvoje děti zdravily druhé, nejdřív ty sám zdrav své sousedy. Musí to vidět u tebe.. Úctu bych rozdělil do tří oblastí, které mi dávají život: rodina, církev, stát. Rodina. Jako první otázka zní: jakou úctu pozorovaly vaše děti jeden k druhému?

Naučili jste je úctě k otci k matce? Nebo to bylo tak, že matka shazovala otce před dětmi, nebo obráceně? Když byl nějaký spor, drželi jste s manželem, manželkou nebo dětmi?  Neposmívali jste se jeden druhému před dětmi? Nedovolovali jste dětem cokoliv na úkor úcty vůči manželovi/manželce?

Brali jsme děti jako dar od Boha?

Neposmívali a neodmlouvali jsme je od náboženského vzdělávání, nenutili jsme je dělat něco proti svědomí, např. pracovat v neděli, nejít na mši? Nesmáli jsme se jim pro jejich touhu po kněžství, nebo řeholním životě?

Duchovní rodina: vnímám farní společenství jako rodinu nebo jsou to pro mně cizí lidé? Mám nějakou službu ve farnosti, zapojím se do liturgie, pomoc okolo kostela, fary, nebo se jenom vezu? Snažím se o vytváření společenství nebo po mši utíkám co nejrychleji abych s nikým nemusel/a mluvit? Pokud už nemám síly pro nějakou službu, modlím se za ty děti, moje děti, které vidím v kostele?

Jak se chovám v kostele, nebo u kostela nebo na hřbitově?

Posmívám se knězi, pomlouvám ho, hledám na něm jenom chyby? Víte, nejde o to, že teď si vás člověk chce podřídit. Nebojte se, i nás bude soudit Bůh, taky nám dá po uších. Jeden kněz, takový mystik, který viděl očistec, napsal, že očistec je rozdělen na jakési tři části. Ta nejhorší poslední část je rozdělená ještě na tři části. V té první se nacházejí lidé, kteří těžce hřešili ale olitovali to před smrtí, v té druhé se nacházejí kněží a biskupové a v té třetí jsou řeholníci. Protože hřešili, i když dostali největší poznání, jak je to zlé. Takže není to o tom, že my už máme všechno jasné, ale za námi stojí slova Ježíše Krista: kdo vás poslouchá, mně poslouchá, kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá. Nemyslete si, i my doma chybíme. Nebyli jsme nazbyt, a proto jsme v klášteře. O. František Eliáš říkal, že v 20. letech v Dubicku vznikly takové náboženské nepokoje, chtěli zabrat kostel. Kněz rychle vběhl do kostela a vzal ze svatostánku svátost oltářní. Nějaký pán ho uviděl, rozsypal hostie a poskákal po nich, další paní začala na kněze plivat a chtěli ho vyhnat ven a vyhodili ho někam do hnoje. Nechtěli ho zabít. Je to zvláštní, ale pán, který skákal po hostiích dopadl tak, že po něm poskákal a ušlapal ho býk, kterého vedl na jatka. Paní, která plivala na kněze dostala suchotiny, vyschly ji sliny a do konce života chodila s lahvičkou vody a když chtěla něco říct, tak se musela nejdřív napít…

Modlím se za kněze, modlím se za to, aby můj syn, můj vnuk byl knězem? Poslední okruh je úcta k autoritám státu? Já vím zasmějeme se prezidentovi, nebo někomu z vlády či parlamentu, nebo obce. Já neříkám, že s nimi musíme souhlasit. Ale jako věřící lidé, bychom měli vidět trochu hlouběji. Vždyť přece slovo úřad v sobě nese význam tohoto postavení, tedy řád. Apoštol Pavel píše, že každý úřad je od Boha.

Dokážu jenom kritizovat nebo vnímám, že i pro mně stát, ve kterém žiji, je mojí rodinou? Nepoškozuji veřejné věci jenom proto, že nejsou moje? Účastním se voleb, nebo jenom nadávám?

Nakonec si nechám děti. Ale myslím tím nás, vždyť každý jsme dítě svých rodičů.

Postarali jsme se o rodiče až do jejich smrti, pokud jsme je nemohli mít u sebe, zabezpečili jsme jim slušné dožití někde v nějakém domě soc. služeb apod.

Splnili jsme jejich poslední vůli? Zavolali jsme jim kněze, když umírali a udělali jim křesťanský pohřeb, modlíme se za ně, a dáme za ně na mši alespoň v den výročí úmrtí?

Odpustili jsme svým rodičům? Neproklínal jsem své rodiče? Udřel jsem své rodiče, nebo autority? Neposlouchal jsem své rodiče? Nezpůsoboval jsem jim svých chováním úmyslně bolest? Neposmíval jsem se jim? Nestyděl se za ně?