Zamyšlení na 6. týden v mezidobí

Pamatujete si někdo, jak jste požádal manželku o ruku? Kdy to bylo, jaký den, co jste udělal, aby odpověď byla ano? Koupil kytku, zlatý prstýnek, poklekl? Bylo to tak nebo jinak? Já bych rád na začátku položil takovou provokativní otázku: Byl byste ochoten pro svou manželku udělat i dnes to stejné co v momentu požádání o ruku? Jak je to zvláštní, když člověk chce něčeho dosáhnout je ochoten i pokleknout. Podobnou záležitost můžeme pozorovat v nedělním evangeliu. Malomocný člověk prosí o uzdravení. Prosí až tak důrazně, že dojme Ježíše a on vysloví slova, která navždy změní jeho život: Chci, buď čistý (Mk 1,41). Avšak nastává paradox. Bůh je ochoten naslouchat člověku, ale člověk není ochoten naslouchat Bohu. Bůh je ochoten udělat co od něho člověk žádá, ale člověk není ochoten udělat to co mu přikazuje Bůh! Škoda, že nevíme, co se stalo s uzdraveným, jaký byl pak zbytek jeho života. Jestli se nestalo to, že jeho zdraví ho nakonec, pro jeho neposlušnost neodvedlo od samotného Ježíše? Je to vůbec možné? Ano je! Historie pozná spoustu případů, kdy lidé byli ochotní kvůli zázraku procestovat stovky kilometrů, naslibovat Bohu všechno možné, ale když ta situace nastala, člověk nezačal podřizovat svůj život Ježíši, ale začal povídat jen o tom co zažil. Možná si položíme otázku, proč Ježíš malomocnému zakázal mluvit o jeho uzdravení? Snad proto, že ještě nezemřel na kříží a nechtěl, aby za ním lidé přicházeli jenom kvůli tomu, aby viděli zázraky, které koná. Jeho nejzákladnějším posláním a zároveň lékem, který přinese uzdravení pro každého jednoho člověka, nejsou zázraky, ale jeho slovo. Tedy on sám, protože on je to Slovo, které vychází od Otce a vstupuje do lidského srdce a uzdravuje ho v samém základu. Malomocný nepochopil. Každý nemocný se musí řídit slovy lékaře, protože jinak k uzdravení nedojde. Možná odpověď na to, proč nemluvit, bychom našli v Ježíšově příkazu. Přines oběť za své očištění. Co se tím chce říct? Ten člověk nepřinesl oběť a nechápal, že ještě není úplně uzdraven, že to vnější vyléčení ještě musí doplnit vnitřní vyléčení, protože člověk je malomocný od prvotního hříchu v ráji. Hříchem vstoupil do jeho života rozklad (v případě malomocenství je to rozklad fyzický), který je duchovní. Rozložily se jeho vztahy k Bohu, přírodě, lidem kolem sebe, dokonce k sobě samotnému. Za toto malomocenství ještě nebyla přinesená oběť. Stane se tak až na kříži. Do té doby se nemá o zázracích mluvit. Od přinesení oběti Ježíšovi a uzdravení od malomocenství duše už je to povinnost, aby každý, kdo uvěří, byl očištěn. Tedy, měl život (Jn 3,16). Není důležité jenom to, co děláš, ale jestli to, co děláš chce Bůh!