Zamyšlení na 5. týden v mezidobí

Nedělní evangelium nám umožňuje nahlédnout do zástupu lidí, kteří přicházejí za Ježíšem, přicházejí, aby se nechali uzdravit. Evangelista upozorňuje, že k němu přinášeli všechny nemocné a posedlé (Mk 1,32). Zástup ztracených a beznadějných lidí vyhledává svou poslední možnost, vyhledává Krista. Položme si však otázku, chtějí být opravdu uzdraveni? Možná to vyzní tak zvláštně, proč by za ním tedy šli? Existuje spousta nemocných lidí, kteří pořád opakují, jak chtějí být uzdraveni, jak chtějí změnu svého života, ale pravda je taková, že chtějí uzdravení jenom navenek. Touží po tom, aby se jim ulevilo, ale svou vnitřní proměnu nežádají, netouží po ní, protože našli jakési libování si v nemoci, postoj sebelítosti, kterým druhé drží v šachu a nutí je, aby se točili kolem nich. Postoj typu: nikdo mi nerozumí, nikdo mě nepotěší v mém trápení, nikdo mě nemá rád… Proč o tom tolik píšu? Protože Ježíšův uzdravující dotek ze sebou přináší podmínku zanechat minulost, přestat se litovat a začít pracovat. Člověk, který je uzdraven už nemůže žebrat o pozornost a peníze druhých, ale musí sám začít pracovat na tom, aby ti, co jsou na tom hůř než on, se měli líp. A toto neplatí jenom pro fyzický ale i duševní svět. Pracovat na proměně svého smýšlení. Nepřipomíná vám toto evangelium něco? Nepřipomíná vám nedělní evangelium naši dobu koronaviru? Nějak se z ní vytratila naděje. Minule jsem zachytil v mediích statistickou zprávu: „Za prvních 50 týdnů roku 2020 zemřelo v České republice o 14 % víc lidí než za období od roku 2015 – 2019. Já vůbec nepochybuji o pravdivosti této statistiky, jenom si kladu otázku, k čemu je dobrá formulace, která v dnešní náročné době vnese do našeho světa ještě víc beznaděje a smutku. Chápu, statistika má být přesná, ale položme si otázku, jaké pocity vyvola u člověka, který jenom povrchně pročte název a nezamýšlí se nad tím? Jenom pocit, že všechno je marné. K čemu je dobré psát za prvních 50 týdnů, když rok má 52 týdnů? Nepřišel čas abychom se zamysleli nad tím co děláme, jak traumatizujeme sebe i své okolí? Proto v dnešní neděli vás chci vyzvat, abychom vzali vážně upozornění apoštola Pavla z druhého čtení. Pavel si klade otázku: proč má hlásat evangelium? Píše: já se proto nerozhodl, bylo mi to dáno, je to tedy moje povinnost. A nebudu mít ani odměnu. Zajímavě jeho úvahy zvrátí poslední věta: „Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé. A to všechno dělám proto, abych zároveň s nimi získal podíl (v dobrech) evangelia (1Kor 9,23). Pavel poukazuje, že i když je hlásání evangelia jeho povinností, tak tedy tím, že přináší radostnou zprávu ostatním, přináší užitek sobě samotnému. Jaký? Když kněz z kazatelny chce povzbudit lidi k naději, musí hledat slova nebo příběhy, které povzbudí jeho samého. A vědomí, že z kostela odchází třeba jenom 20 povzbuzených lidí, kteří vstoupí do svých rodin a tuto radost odevzdají dál, přináší dobrý pocit jemu samotnému. Drazí bratři a sestry, v dnešní neděli vás chci vyzvat: staňme se lidmi evangelia. To jest lidmi naděje. Vraťme se k tomu, čím evangelium je, dobrou zprávou, tedy nadějí. Dnešní svět potřebuje naději, ale i naděje je něco jako víra, či láska. Pokud se na víře nebo na lásce nepracuje, tak vyprchá. Manželé by o tom věděli vyprávět jak láska vyprchala, protože na ní nechtěli oba pracovat. Naděje je něco podobného. Pracujme na ní. Já vás chci opravdu vyzvat, snažme se o to, abychom každý den, do konce svého života vykonali alespoň jeden skutek naděje. Když si večer zpytujete svědomí a ptáte se, co jsem dnes udělal a kde jsem selhal, položte si otázku, udělal jsem skutek naděje, byl jsem člověkem naděje? Vím, že nezměníme celý svět, ale když změníme alespoň sebe nebo okolí ve kterém žijeme, změníme dost. Buďme lidmi naděje!