Zamyšlení na 3. adventní týden

Nestal jsem se knězem, abych hrál před vámi komedii. Tahle slova zazněla během jednoho kázání. Když jsem se zeptal svého kamaráda kněze na smysl těch slov, řekl mi: víš, opustil jsem svou dívku, zaměstnání, abych se stal knězem a přinesl lidem Krista, a najednou mám pocit, že farníci vnímají víru jako nějaký folklór, doplněk pro svůj život. Ne něco základního, ale jako něco, co je sice dobré, ale není nutné k životu. Hrát komedii. Položili jste si někdy ve svém životě otázku: nehraji komedii? Možná ve vztahu ke svému okolí, nebo ve vztahu k Bohu, či dokonce ve vztahu k sobě?  Třetí adventní neděle se nazývá neděle radosti. Dovolím si říct, že nedělní evangelium je geniální jako odpověď na to, co nás o radost okrádá. Nevím, co by na to řekli psychologové, ale doufám, že by mi dali za pravdu. Proč? V evangeliu se opakuje otázka: kdo jsi? Mesiáš, prorok, kdo jsi? Jan Křtitel mohl začít hrát komedii a říct: ano jsem, nebo se pousmát, nebo nějak říct polopravdu, která je dnes moc moderní. Vždyť přece polopravda je kus pravdy. Nikomu tím neublížím, a přece si řeknu své. Jenomže polopravda je jednou z forem hraní komedie. Když si člověk začne před sebou nebo před druhými na něco hrát. Sice mu to pomáhá ukrýt se za masku, ale na druhé straně ho to moc vyčerpává. Známe příběhy mladých kluků, kteří trénovali, posilovali své tělo a pro ně vyslovit větu, že potřebuji pomoc, bylo něco nepřijatelného. A tak se stává pro sebe i pro druhé jakýmsi mesiášem, někým, kým není. Co je to vlastně mesiáš? No to je ten, který je Bohem pomazán = vybrán, aby se stal spasitelem, zachráncem všech lidi. Když se řekne toto slovo, zachránce. Tak člověk si může říct, já nepotřebuji, aby mě někdo zachraňoval. Takový Bůh, co já od něho potřebuji, jakou záchranu? Snad jediná věc, s kterou si lidé neumí poradit je smrt a možná ještě bolest. Opravdu neočekáváme od Boha nic víc? Jsem si jistý, že potřebujeme Boha na víc než jenom na záchranu před smrtí a bolestí. Potřebujeme ho na to, aby nás zachránil před smutkem. Možná se budeš divit milý čtenáři, ale vidíš dobře, před smutkem. Protože, každý člověk je nastaven na hledání štěstí. Po ničem tak netouží jako po štěstí a proto, aby štěstí dosáhl, je schopen udělat cokoliv, jenomže čím víc způsobů používá, které se mu nabízí, tím víc je frustrovaný. Četl jsem myšlenku, že mládí není čas pro Boha. Mladý člověk má před sebou celý život, své plány, své ideály a žije v tom, že všechno zvládne. Ale až když do života vstoupí zklamání, z čehokoli nebo kohokoli, až pak, když si uzná, že spousta věcí mu nevychází, uzná, že potřebuje pomoc. V té chvíli do sebe vpustí hlas, který ho volá k něčemu vyššímu. Tehdy zboří bariéru a pochopí, že pravou radost lze očekávat od někoho vyššího. Jan Křtitel mluví o sobě, že je hlasem. Když hlas narazí na skálu, uslyšíme ozvěnu, ale nic s tou skálou neudělá. Člověk, lidské srdce, není skálou! Slova, která zaznívají kolem nás, nebo věci, které se odehrávají kolem, se do nás zapisují. Proto jsem si jistý, že prvním postojem k dosažení radosti je uznat to, že nejsem mesiáš, zachránce. Pro nikoho a ani pro sebe. Tím druhým postojem je právě věta, která říká: mezi vámi stojí ten, kterého neznáte! Přijmout do svého života, že tato věta platí i dnes. Evangelium neskončilo! Ono pokračuje dál, ale dnes stojí ta otázka na tobě: kdo jsi? Dnes stojí otázka na tobě, jestli uznáš, že mesiáš je tady, ve tvém kostele, uprostřed světa, ve kterém žiješ, že ho můžeš každý den najít, protože on ti je blízký. Možná skrytý v eucharistii, ale blízký. Evangelium je odpovědí, kdo mesiášem je. Neboj se ho hledat a rozpoznávat. Nakonec zkonstatuješ se svatým Augustínem hledal jsem tě mimo sebe a ty jsi byl ve mně. Ať tě pravá duchovní radost provází.