Svátek sv. rodiny

Stalo se vám někdy, milí rodiče, že když jste pozorovali chování svého dítěte, najednou jste objevili své vlastní chyby? Výchova nemusí být zaměřena jenom k mladší generaci, ale může pomoci i tomu kdo vychovává. Při pohledu na své dítě se člověk najednou dívá jakoby do zrcadla a může odhalit věci, které ho překvapí. Protože v tom zrcadle nevidí jenom svou krásu ale i své nedostatky. Dítě je dar. Chyba, která se stává u výchovy, je v tom, jak řekl papež František, že dítě bylo dáno proto, aby ho rodiče přijali, ale ne přivlastnili. Dítě není majetek, nebo na dítě nemáme právo. Ono je dar samotného Boha, který ho povolal k životu. Proto dítě (o to víc pokřtěné) patří Bohu.

Panna Maria a sv. Josef přinášejí dítě do chrámu aby splnili, co žádá Mojžíšův zákon. Zároveň svým postojem chtějí posílit tuto pravdu a uznat Boží nárok na dítě. Dítě patří Bohu. Rodičům je dáno jako květ, malá rostlinka a jejich úkolem je pomoci této rostlince se rozvinout. Bůh udělal veliké dobrodiní, dovolil rodičům, aby vstoupili do intimity a vtlačili svůj obraz do dítěte. Do jeho výrazu, ale i do jeho chování. Nesmí však zapomenout, že v jejich dítěti je ukrytý i obraz Boha. Obraz, který se o to víc očišťuje v chrámě. Uvědomujeme si my sami co z toho plyne? Uvědomil jsem si to až během koronaviru. My katolíci jsme z degradovali svůj postoj ke chrámu. Vytvořili jsme si jakési spojení chrám a mše a vyvodili jsme z toho názor, že do kostela se chodí jenom na mši. A to je veliká chyba duchovního života. Kostel nebyl postaven kvůli jedné hodině v týdnu, abychom si splnili nedělní povinnost. Kostel – chrám, jak nás učí ta babička z evangelia (prorokyně Anna), byl postaven na to, aby se v něm žilo, aby se v něm nacházel život. Můžeme klidně říct, že její život je pořádnou katastrofou. Jako mladá se provdá, po sedmi letech zůstane vdovou (bylo jí alespoň dvacet pět?) a pak žije v chrámě. Slouží Bohu ve dne v noci svými modlitbami a půstem. Je samozřejmé, že měla nějaký svůj domeček v blízkosti chrámu, ale její život se točí a odvíjí ve chrámě. Můžeme o sobě říct totéž? Je takovou posilou, že ona nežila svůj duchovní život jako povinnost, nebo strach vůči Bohu. Z jejího postoje můžeme pozorovat jakousi zamilovanost pro duchovní život. Jakési libování si v duchovním životě. Kéž po vzoru této ženy z evangelia dojde v naších osobních postojích k přehodnocení postoje k modlitbě. Sv. Jan Pavel II. v jedné encyklice napsal: křesťan, který se nemodlí, je ohrožený křesťan. Dovolím si říct, že to stejné platí i o křesťanské rodině, která když se spolu nemodlí, se stává ohroženou rodinou. Zvláště v tento rok sv. Josefa by bylo dobré, aby otcové přehodnotili svůj vztah k modlitbě. Protože, když dítě vidí svého otce jak svou víru bere vážně, tak se tento obraz do něho hluboce vtláčí. Vytvořte tento obraz ve svých dětech.