1. neděli postní, 1. a 2. příkaz

Drazí bratři a sestry, nedopouštějme se omylu hned na začátku půstu! Nepovažujme Ježíšova slova: čiňte pokání jenom jako nabídku či pozvání. Je to jasný a bezpodmínečný apel, který staví základ všemu dalšímu co přijde, resp. můžeme to říct i obráceně, pokud toto nenastane, nic dalšího nepřijde. V čem tedy spočívá pokání? Má dva kroky. Tím prvním je uvěřit Bohu a evangeliu. Nejprvnější podmínkou obnovy či proměny je uvěřit, důvěřovat Bohu a evangeliu.  Na základě důvěry vůči Bohu a naslouchání evangeliu můžeme objevit to, co je v našich životech špatné. Víte, špatné ne v lidském pojímání, to, co si lidé vytvořili, ale špatné z pohledu Boha. Tedy to, co je zlé, co Bůh definuje jako zlo a z toho plyne, že toto způsobuje zlo v životě člověka, i když pro člověka to může být příjemné. Takže toto jsou podmínky na cestě pokání, která má svůj důvod. Pokání není jenom kvůli pokání. Nepostíme se kvůli samotnému půstu. Ale postíme se proto, abychom se na konci postní cesty setkali se vzkříšeným Ježíšem Kristem.  Kde můžeme potkat toho Vzkříšeného? Přesně tam, kde Ho potkali apoštolové v odpuštění hříchu a v eucharistii, ve sv. oltářní. Proto jsme se rozhodli, že se v postní neděle nebudeme věnovat kázání, ale zaměříme je jako přípravu ke svaté zpovědi, aby na Velikonoce nebyl nikdo, kdo nepřistoupí ke sv. přijímání. Abychom se raději vzdali hříchu než Boha. Prvním základem pro dobrou zpověď je modlitba k Duchu svatému. Je to nutná část v přípravě ke zpovědi. Abychom se nedívali na sebe svým pohledem. Ne tím pohledem, já přece žádný hřích nemám, ale pohledem, jak mě vidí Bůh. Na začátku taková dobrá rada. Pokud si myslíte, že hřích nemáte, zeptejte se lidí, co s vámi žijí. Oni vám rádi pomůžou 🙂 Odhalíte tolik hříchů, že se budete divit. Proto si před zpovědí najděme čas, poprosme Ducha Svatého a začněme podle nějakého návodu v kancionálu, nebo možná na internetu, zpytovat své svědomí. Příprava je nutná. Na to, abychom si mohli projít dnes první dvě přikázaní, se ještě musíme zastavit u toho, co je vlastně hřích. Sv. Augustín definoval těžký, tedy smrtelný hřích, jako odvrácení se od Boha. Nazýváme ho smrtelný, protože způsobuje smrt duše. KKC 1857 říká: „Hřích se stává smrtelným, když při něm spolupůsobí tři podmínky: „Hříchem smrtelným je skutek, jehož předmětem je závažná látka …, a jehož se někdo dopouští s plným vědomím a uváženým souhlasem.“ Takže na to, aby člověk spáchal těžký hřích, nestačí jenom to, že něco bylo vykonáno. Musí tam být ten akt svobodného rozhodnutí, vůle to vykonat, a musí to být s úplným vědomím, že tímto skutkem páchám zlo a urážím Boha. To znamená, že když mě někdo donutí zabít někoho, zdůrazňuji donutí, nemůžu mít těžký hřích. Samozřejmě je lepší raději obětovat svůj život. To dělali světci. Nebo mě napadla nějaká myšlenka proti Bohu, nebo proti sexuální čistotě. To ještě není hřích. Hřích začíná až ve chvíli, kdy si uvědomím, že toto je zlo, špatné a já přesto v těch myšlenkách chci pokračovat. Od momentu rozhodnutí už to hříchem je. Nebo je jasné, že nemohu spáchat těžký hřích, když spím. Nejsem při vědomí. Těžký hřích se spáchal, když se splnili všechny tři podmínky: vážná věc, plné vědomí, a uvážené rozhodnutí. Teď bychom si v krátkosti probrali první dvě přikázání. Jaký je první příkaz? „Já jsem Pán, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mě. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit“ (Ex 20, 2–5). První přikázání nemluví jenom o tom, co se nesmí. Začíná s návratem k tomu, co pro tebe udělal Bůh. Odpověď je jasná, vyvedl tě z otroctví ducha, zaplatil za tebe dluh, za tvoje hříchy. Umřel místo tebe. Toto přikázání tě má přinutit, abys nezapomněl, zachoval si v paměti to, co Bůh pro tebe vykonal. Má ochránit Boží život v tobě. Když si zachováš vědomí toho, co Bůh pro tebe udělal, zachováš si vděčnost vůči němu a zároveň budeš mít odpověď, proč zachovávat i to ostatní. Toto přikázaní není jenom o tom, co nesmím, ale v první řade je to o tom, jak vidím Boha, v jakého Boha věřím? Zašel bych ještě hlouběji a zeptal se tím čím začíná vyznání víry: Věříš, že Bůh, v kterého věříš je stvořitel? Že stojí za vznikem tohoto světa, ale o to víc, že je za tvým životem? A teď chci poprosit, nebojme se vstoupit do pravdy a pojmenujme svého boha. Opravdu je to ten první, nejvyšší, stvořitel? A je jediný? Nebo jsem se dopustil hříchu proti tomuto přikázání tím, že jsem si vytvořil boha sám. Tedy, vytvořil z něčeho stvořeného. Protože všechno, kromě Boha, je stvořené, on jediný byl vždy. Čemu dáváš nejvíc času, čeho se nedokážeš vzdát, to je tvým Bohem!  Jsou to peníze, kariéra, auto, tvoje tělo – síla, krása, schopnosti, titul, zaměstnání, tvoje koníčky, televize, počítač, manžel/ka, děti, rodiče, drogy, sex, alkohol, hazardní hry? Druhou pomůckou je otázka: jak nebo s kým řešíš své problémy? Když nastane nějaký problém ve tvém životě, jak to řešíš? Utíkáš se k Bohu, nebo k nějakým pochybným léčitelům, čekáš, že hvězdy, nebo nějaká stvořená energie bude mít vyšší moc na uzdravení či vyřešení tvých problému? Možná tě navenek uzdraví, ale pamatuj, že to není uzdravení, je to jenom přesunutí bolestí, či problému do jiné oblasti tvého života.  Nebo očekáváš vyřešení problému v nějaké ideologii, komunizmu, nacizmu, nebo nějakých východních náboženstvích? Je to jedno co to je, hlavně, že to pomůže! To je omyl. Spolupráce se zlem znamená zlo na sobě samotném. Zlo tu schopnost nemá těšit se ze štěstí druhého. Když, tak jenom dočasně. A pak zničí toho, kdo s ním spolupracuje. Nebo jsem zašel ještě dál a zúčastnil jsem se, nebo dokonce svolával nějaké vyvolávaní duchů, věštění, čtení z karet, z kávy, nějakého zaříkávání, daroval jsem někomu věc, o které jsem věděl, že je prokletá nebo pochází z budhistických či hinduistických chrámů a bylo nad ní proneseno nějaké zaklínání? Nepraktikoval jsem černou nebo bílou magii? Černá magie je spolupráce se zlým duchem, abych někomu uškodil. Bílá magie je spolupráce se zlem, abych někomu pomohl. Nezúčastnil jsem se satanských rituálů? Neprošel jsem nějakým zasvěcením? Reiki, joga. Nezapřel jsem veřejně víru a nestyděl jsem se za to, že jsem křesťan katolík? Zoufalství, ani Bůh mi nemůže pomoci, já stejně skončím v pekle! Kdyby Bůh chtěl abys skončil v pekle, vůbec by ses nenarodil, nedával by si z tebou námahu, ale on chce tvou spásu. Bůh ti věří, věříš i ty jemu? Nekonám hříchy postojem: Bůh mi i tak odpustí? Nenávidím Boha za něco? Zlobím se na něho? Jsem lhostejný ve víře, zanedbávám hledání a rozvíjení pravdy? Provokoval jsem Boha, svolával na sebe nebo na druhého jeho hněv?

2. Přikázání: Nevezmeš jména Božího nadarmo. O co jde v tomto přikázání? Ono vypadá jako by bylo zbytečné. Dělat problém z toho, že někdo vysloví nějaké jméno! Tento příkaz mluví o Bohu, ale porušování tohoto příkazu prozrazuje hodně i o nás. Proč o Bohu? Protože když má někdo jméno a já na něho můžu volat, oslovit ho, znamená, že je osobou. Tedy ne nějakou energií, mocí atd. ale osobou. Bůh tím, že je osobou, volá i nás do osobního vztahu, kde můžeme spolu komunikovat JÁ – TY. Ne nějaká němá vrba, která neodpoví, ne Něco.  Tímto přikázáním Bůh chrání svoji důstojnost, svoji hodnotu. A co to vypovídá o nás? Když nemám úctu k Bohu a k posvátnu, jakou úctu budu mít k člověku, nebo k tomu co člověk vytvořil? Když nemám úctu k duchovním věcem a tajemství, prozrazuji o sobě, že jsem povrchním člověkem! Když mi Boží jméno není svaté, jakým způsobem budu vyslovovat jméno člověka? Když vyslovím jméno, znamená, že toho druhého volám. A on se ptá: co je? I Bůh dělá něco podobného, ptá se: volal jsi mě? Vyslovovat Boží jméno zbytečně, ve strachu, v překvapení, proto abych si ulevil v hněvu a hádce (toto je zvlášť těžká věc) spojovat Boží jméno s proklínáním, je degradace našeho vztahu. Je to stejné, jak bychom Bohu říkali: jsi mi ukradený, mě na tobě nezáleží. Pozvání k tomu, že začínám rozhovor. Nevěříš, že jsem u tebe? Nevstupujme do volání Boha a do modlitby lehkovážně. Za co se vlastně modlím? Já mám takovou zkušenost, byl jsem v Tatrách, protože mám problémy s kašlem, tak jsem se chtěl jenom tak projít a pokračovat v cestě domů. Zastavil jsem se u jedné cestičky s tím, že se projdu, něco se pomodlím. Když jsem se modlil, tak si říkám sám v sobě, Bože já jsem nikdy neviděl medvěda naživo, co kdybych ho někde v dálce zahlédl? Tak chodím a opět si říkám no, kdyby vyšel tak půl kilometru přede mnou já bych ho viděl, a on by mi neuškodil.  Ale zas jsem to nějak zavrhl, vždyť je přece březen, medvědi ještě spí… Najednou takový řev za mnou, otočím se a asi 200 metrů ode mě medvěd. No měli jste vidět, jak jsem utíkal 😊 Vstoupit do modlitby a žádat od Boha, aby vykonal někomu něco zlého, je velikou troufalostí a urážkou jeho dobroty. Proměnit to na modlitbu, na požehnání! Změnit způsob, jak si ulevit. Rouháním se Bohu, buďto v myšlenkách nebo slovech. Prohřešuje se proti němu i člověk, který by vyslovoval svatá jména u magie. Těžkým hříchem je volat Boha za svědka potvrzení své lži, křivá přísaha. Kdo udělá nějaký slib pod přísahou s úmyslem nedodržet ho, nebo se nedrží toho, co slíbil pod přísahou, je křivopřísežníkem. Nedodržení slibu je vážná věc. Připravujme se ke sv. zpovědi ať zažijeme Pánovo zmrtvýchvstání.