3. neděle postní, 5., 6. a 9. příkaz

Drazí bratři a sestry, budeme pokračovat v rozebírání desatera, abychom se mohli očistit a připravit, abychom mohli vstoupit do svatyně svatých a setkat se s živým Ježíšem Kristem.  5. Boží příkaz zní: Nezabiješ! Dostáváme se do oblasti, která je na první pohled jiná. Proč? Už nejsou žádné dlouhé věty jako v prvních 4 přikázáních, které vysvětlovaly. Najednou stačí jediné slovo a každý chápe o co jde. Je zajímavé, že i když je to příkaz z Bible, uznávají ho i nevěřící lidé. Nezabiješ! Tento příkaz nechrání jenom ty, co nám ubližují, ale i nás samotné. Protože porušením zákona člověk skončí ve vězení nebo dostane za něho trest smrti. Za životem stojí Bůh, on sám dává jakousi pečeť každému lidskému životu. Vždyť on je za tímto příkazem, za Desaterem. Nebo si dokážeme představit, jak by vypadaly naše životy, kdyby ten příkaz neplatil? Naše domy by se proměnily na bunkry, ze kterých bychom vycházeli jenom se zbraní v ruce, nebo jenom v nutných případech. Mezi lidmi by neexistovala důvěra a každý by se každého bál. Bůh zakazuje ne jenom vraždu, ale je i proti vraždě vraha. Když otevřeme Bibli, najdeme tam rozmluvu Boha s Kainem, který zabil svého bratra Abela. A Bůh říká, ten, kdo zabije Kaina = vraha, dostane 7krát větší trest než on. Proč? Vražda je zásah do přirozenosti člověka a narušuje nebo obírá o pokoj samotného vraha.  Životem bez respektování života a zákona se člověk degraduje do oblasti zvířat. Proto církev bojuje proti trestu smrti pro vrahy! Aby dostali čas zamyslet se nad hrůzou, kterou vykonali a činili pokání. Otázka: byl atentát na Hitlera hříchem? Vzhledem k tomu, že Hitler vykonal spoustu špatných věcí a nebylo možné mu nějak zabránit v konání dalšího zla, odpověď zní: nebyl to hřích. Samozřejmě, mluvím o situaci, kdy není jiná možnost. Asi každý chápe, že vražda nevinného člověka je veliké zlo. Definuje se jako do nebe volající hřích.  Z toho plyne, že zabití člověka v sebeobraně není hříchem. Proto je potrat zvlášť velikým proviněním, protože dítě se nemá jak bránit. Ono není ani parazit, ani nějaký útočník, který chce zabít matku. Je nevinné a bezbranné, dáno na milost a nemilost matky. I kdyby se mělo narodit postižené. Za tento skutek je trest exkomunikace, tedy vyloučení z církve pro všechny, kdo se podíleli na potratu přímo, ale i pro ty, kdo ženu na potrat navedli. Otázka: žena, která je těhotná a má nějakou nemoc, nutně potřebuje operaci, ale během operace se může stát, že o dítě přijde. Může na operaci? Samozřejmě, že může. Protože ona neusiluje o potrat, ale o své zdraví. Taky spontánní potrat, který se někdy stává, není hříchem. Vzorem a orodovnicí pro těhotné ženy je sv. Giovanna Molla, matka, které zjistili rakovinu během těhotenství a ona si mohla život zachránit, raději se rozhodla pro život dítěte. Další oblastí je sebevražda. Křesťan nemůže nikoho navést a ani souhlasit s myšlenkou, aby si někdo vzal život, sám nebo z pomoci lékařů, tzv. eutanázie. Nebo rozhodnutím odpojit někoho od přístrojů, protože je to moc drahé. Sebevražda je těžkým proviněním. Člověk není Bůh, nemá právo rozhodovat o životě. Proč tedy církev změnila postoj a dovolila pohřbívat samovrahy? Prokázalo se, že 90 % případů, těch, co spáchali sebevraždu, ale byli zachráněni, to udělali na základě chvilkového zkratu, nebo psychické nemoci. Proto vás chci poprosit, pokud máte takový případ v rodině, nezoufejte si. To ještě vůbec nemusí znamenat, že ten člověk je zatracen. Modlete se za něho. Na druhé straně, pokud na někom pozorujeme samovražedne sklony, vyhledejme mu pomoc. Neříkejme, že je to jeho věc. Člověk si nesmí sáhnou na život, ani když hrozně trpí nějakou nemocí, ale to neznamená, že nemůže používat léky na utišení bolesti, i když se o těch lécích ví, že mu zkracují život. Musí je vzít, aby nepropadl zoufalství. Není hříchem udat na policii někoho, kdo vraždí, nebo když vidíme, že někdo opilý řídí auto! Mezi tyto hříchy patří ohrožování svého nebo cizího života riskantní jízdou, sebepoškozováním, kouřením, opilstvím, drogami, nezdravou životosprávou, díváním se několik hodin na televizi, obžerstvím, řízením auta pod vlivem alkoholu či jiných látek. Když vím, že někdo má s alkoholem problém, dokážu mu říct už ti nenaleji? Nebo ho ještě víc provokuji svými řečmi: vždyť jsi chlap, dej si ještě jednu, nebuď srab apod. To se považuje za spoluvinu na hříchu. Telefonování za jízdy s mobilem v ruce. Je paradoxem, že 5. př. je nejvíc zneužíván katolíky proti samotnému Bohu. Proč? Je to nejčastější argument proč nejít ke zpovědi: vždyť jsem nikoho nezabil, z čeho bych se zpovídal? Tímto postojem se člověk staví proti učení a poslání Ježíše Krista. On přišel proto, aby dal lidem odpuštění a pokoj, ale člověk říká, já jsem přece nikoho nezabil, já žádný hřích nemám! Když nemáš hřích, nemůžeš ani dostat odpuštění. Nemáme tento postoj? Díky Bohu, když jsme nikoho nezabili, ale nezabíjíme duchovně? Možná tvými činy manželka/ žel přišli o nervy. To není hřích? Neobírám někoho o svobodu? Dovolím mu vyjádřit svůj názor a respektuji ho, nebo ho hned shazuji a degraduji, ty nic neumíš, ty jsi neschopný? Netlačím svými postoji někoho do situace, ve které být nechce? Nevydírám, nevyhrožuji, nenaháním strach? Neničím někoho dobrou pověst, tím, že si na něho vymýšlím lži? Dokážu odpustit i těm, kteří mi moc ublížili? Snažím se zapomenout, nebo výčitkami terorizuji celé okolí? Křesťan nemůže říct: ať člověk, který mi ublížil, shoří v pekle. Bojuji proti příčinám, které vedou k duchovní či fyzické vraždě? Těmi jsou závist a nenávist.

6. Boží příkaz: nebudeš cizoložit a 9. nebudeš žádostivě dychtit po ženě svého bližního. V porovnání s 5. příkazem se na 6. a 9. př. dívá svět z patra. Kvůli nim vnímá církev jako nemoderní či zastaralou. Ale pokusme se na to podívat z druhé strany. Když člověk uznává, že porušením 5. příkazu se dopouští něčeho, co způsobuje smrt, proč si myslí, že to neplatí pro 6. nebo 9. př. Buď si jistý, i když je hřích nevím jak příjemný, ničí to nejposvátnější, co je v tobě. Obírá tě to o život a vnitřní klid. Do této oblasti nepatří jenom fyzické přestoupení zákona, ale všechno, co k němu vede a co vyhledáváme. První oblastí jsou myšlenky. A teď nemluvím o nějaké myšlence, která mě napadne a já ji zamítnu, ale myšlence, ve které mám takové zalíbení, už i svědomí mě upozorňuje, že je to hřích a já pořád přemýšlím jaké by to bylo s tou ženou, s tím mužem? Argument nezhřešil jsem, protože jsme nebyli sami, neznamená, že hřích jsem nespáchal. V srdci je už dávno po hříchu. Každý dokončený hřích v sexuální oblasti vždy začal myšlenkou, která přešla do touhy. Problém sebeukájení: vykonání hříchu sám se sebou nebo na sobě. Tento hřích se může přirovnat k takové duchovní sebevraždě. Člověk utíká od problému, hledá lepší svět, lepší pocit, a nakonec ublíží sám sobě. Namísto krásy přijde rozčarování, namísto klidu výčitky svědomí a posmívaní zlého ducha. Podívej, co děláš! Když se člověk chce zbavit tohoto hříchu, musí nejdřív utnout to co k němu vede. Co to je? Žádostivost, falešná představa, která přichází skrze oči. Ano, myslím na problém erotických či jiných nevhodných videí. Tak jak existují skupiny anonymních alkoholiků, začínají vznikat anonymní skupiny lidí, kteří jsou závislí na sexu. V jedné relaci na Proglasu, pán, který se věnuje tomuto problému, řekl: „Když člověk vydrží dva roky bez těchto filmu či videí, tak může říct, že není závislý. Když zvítězí nad filmy, zvítězí i nad sebeukájením. Tělo i duše mají podobné zákony. Když sníme něco zkaženého, je jasné, že z toho máme průjem, nebo křeče v žaludku. Proč si myslíme, že duše to nechce ze sebe dostat ven?   Hříchem, který degraduje člověka, je sexuální hřích se zvířetem. Z tohoto důvodu degradace se mu říká bestialita. Nebo jiné zvrácenosti.

Problém homosexuality. Církev neodsuzuje homosexuála člověka, ale odsuzuje homosexuální skutky. Nemůže jít proti tomu co je v Bibli. Hřích Sodomy a Gomory, pro které byla tato města zničená, byl právě hřích homosexuality, tedy pohlavního styku mezi stejným pohlavím.  Nebo jak se má církev zachovat? Má přepsat Bibli a říct, dnes to už neplatí, je to nemoderní? A není to jenom problém Starého Zákona, píše o tom i apoštol Pavel v listě Římanům. Tyto příkazy chrání celistvost člověka, aby si neublížil a chrání celistvost rodiny. Nejčastější příčinou rozpadu rodin je nevěra. Namísto, aby se hledalo řešení problému, člověk raději hledá lehčí cestu jak z toho ven a tou cestou je útěk. Proto je rozdíl mezi 6. a 9. př. Protože porušení toho 9. je o to těžší, že se jedná o porušení slibu daného ženě, nebo muži, a dokonce Bohu ve svátosti manželství. Proto je na zpovědi nutné říct, šlo o poměr s vdanou nebo svobodnou. Těžším hříchem je poměr nebo touha po Bohu zasvěcenou osobě, po knězi nebo řádové sestře. Nemůže to být, aby nějaký muž toužil po řádové sestře i když je nevím jak hezká, nebo aby si nějaká žena pomyslila na kněze. I kdyby to byl nevím jak hezký a sympatický muž. Nesmí. Tento hřích se nazývá svatokrádež. Zneuctění něčeho, na co má výlučné právo jedině Bůh. Často posloucháme o dvojitém omylu v oblasti manželství. Víte pane faráři, já se s mým manželem před svatbou vyspala, ale pak jsem si ho vzala, takže hřích nemám. To není pravda, i když jste si ho vzala, spáchali jste těžký hřích. Pokud jste se z toho hříchu ještě nezpovídali, je zapotřebí to napravit. Opačný problém. Spáchala jsem hřích nečistoty se svým manželem. To není hřích. Vy jste před Bohem manželé a vy na to máte právo, dokonce do vaší smrti je to vaše povinnost. Poslední oblast je antikoncepce, nebo úmyslné zabraňovaní početí. Proč je to zlo? Protože člověk se snaží jenom o jeden rozměr v sexualitě, a tím je užít si a ani si neuvědomujeme, jak tímto hříchem uráží ne jenom Boha, protože v sobě ničí smysl pro život, ale ničí i vztahy mezi sebou. Protože tento postoj přivádí k egoismu. A od tohoto momentu egoismu už není daleko, aby se člověk choval egoisticky i v jiných oblastech, a tak se vlastně učí zraňovat svého manžela/lku v momentě, kdy by to měl být vrchol darování se jeden druhému.